Výzkumná skupina „Tradice a modernita na švu kultur“

Základem projektu badatelského týmu je přesvědčení, že máme-li porozumět nesčetným krizím současného světa, je třeba znovu se vrátit k základům modernity, která se utvářela v Evropě přibližně od 18. století, a k jejím vnitřním rozporům.

Modernita, založená na konceptech univerzality, individuality a autonomie, vznikla jako západní koncept určený k promýšlení nových podob kultury křesťanské Evropy, a to především v opozici ke klasickému a tradičnímu.  Rozhodující obrat ve vývoji pojmu v euroamerickém kulturním okruhu přinesl romantismus. Ten na jedné straně připravil půdu pro kulturu zlomu a radikálně nových výbojů, na straně druhé svým imperativem jít „ke kořenům“ vpustil do civilizovaných představ kultury odchované dědictvím starověku jistou míru „barbarství“.

Evropská modernita se takto obrací proti tradici, z níž se za určitých materiálních a duchovních předpokladů zrodila. Vlivem modernizace jako podmínky nutné pro začlenění zemí na periferii západního světa (nebo zcela mimo něj) do sítě světového obchodu a vznikající mezinárodní kulturní a umělecké výměny, je však modernita uměle vnášena do kontextů, které jí nejsou vlastní. Periferní země jsou pak na základě kritéria univerzálního pokroku označovány přízviskem „rozvojové“, přestože například latinskoamerické země samy sebe chápou jako specifickou oblast západní civilizace, stejně jako je jedním jejím regionem (nikoli eurocentrickou „univerzalitou“) Evropa. Z pomezních oblastí se tak nárok modernity ukazuje jako jedna kulturně vymezená poloha evropského novověku, která svou dominancí překrývala různost i uvnitř Evropy samé (románský Jih oproti anglosaskému Severu) a antimoderní či ambivalentní vztah umění k racionalistické linii.

V těchto okrajových oblastech se moderní kultura setkává s tradicemi vyrůstajícími z místního života a místních kultur. Ty si mnohdy uchovaly vlastní kořeny a vytvořily osobité vzorce recepce a re-kreace umělecké tvorby a životních stylů kultur, které v rámci unifikovaného světa udávaly směr světového vývoje. Modernizované oblasti v řadě případů trvaly na svých tradicích, přestože se tak dříve či později ocitly v roli odpůrců pokroku a překážek vůdčího pohybu dějin, a byly proto odsouzeny k vyloučení či zániku. V jiných případech, jako například v Číně, byl odvrat od domácí tradice až příliš radikální a provázelo jej přebírání vzorů, které se evropským stoupencům modernity v danou chvíli mohly jevit jako zastaralé, periferní kultury v nich však rozpoznaly přínos, který centrálním zemím zůstával skryt. I tam, kde se literární a kulturní „modernizace“ ujala, byla „evropštější Evropou“ (E. Lourenço) vnímána jako opožděná, nedokonale mimetická a celkově nedostatečná ‒ bez ohledu na to, že modernita od svých počátků samu sebe chápala jako relativní a historickou. Sama literární komparatistika původně stála na jednosměrném studiu vlivů „tří velkých myslících národů“ (Eça de Queirós) a jejich klíčových děl na národy méně obdařené.

Jiná modernita

V Latinské Americe je zostřená vnímavost k problémům jednotící modernity a vnějškové aplikaci pokroku dána mj. zkušeností kulturní plurality: vnitřně pestrý byl již iberský kulturní základ, v němž měly své místo jak tradice arabská, tak židovská, k nimž později přispěly domorodé indiánské kultury a vliv nemalou roli (koexistence přesazené tradice iberské ‒ na niž měla dlouhodobý vliv arabská kultura ‒ i africké s domorodou tradicí indiánskou). Z nového spojení tradičně domácího a moderně novátorského se zde zrodila jiná, „divergentní“ modernita (J. Ramos), která představuje originální přínos odlehlých kulturních krajů k novému promýšlení evropského dědictví.

Takto poučení brazilští „kulturní antropofágové“ (O. de Andrade) přijali a strávili moderní kulturu centrálních zemí, aby ji mohli v rámci své vlastní tradice proměnit a přetvořit, a ústrojně tak zakomponovat cizorodé prvky do vlastní kultury. V jiných latinskoamerických zemích se objevuje představa přisvojování cizích kultur jako „kulturních vrstev“ (O. Paz), které se neprolínají ani neslévají, nýbrž existují souběžně – na nábožensko-politickém podloží kultury starých Indiánů. Časové hledisko „pokroku“ či „rozvoje“ se zde radikálně převrací v prostorovou koncepci „marginálních“ kulturních regionů (L. Zea).

O jiné modernitě můžeme mluvit i v případě východních pravoslavných zemí. Vymezování se vůči Západu a zároveň přiznaná či nepřiznaná inspirace západními modely myšlení, má své hluboké kořeny v hnutí slavjanofilů, jehož základní ideje přešly na Západ přes ruské pravoslavné emigranty a jejich teologické a filosofické hledání svébytného uchopení vztahu mezi tradicí a modernitou (N. Berďajev, S. Bulgakov, G. Florovskij, V. Lossky, atd.). Vedle sebevymezování vůči Západu a západní modernitě zde najdeme zároveň inkulturaci do západního moderního světa a rozhovor s ním, stejně jako snahu hledat pravoslaví v novém klíči a nově rozumět vlastnímu poslání v moderním západním světě. Rehabilitaci svébytné moderní pravoslavné teologie se věnovala také řada řeckých myslitelů (např. Ch. Yanarras, J. Romanides, J. Zizioulas). Na tuto generaci navazují současní řečtí pravoslavní myslitelé, kteří kritizují předchozí  vymezování se vůči západu a kriticky přehodnocují, v čem spočívá a v čem nespočívá specificita pravoslavného uchopení vztahu mezi tradicí a modernitou (A. Papanikolaou, P. Kalaitzidis, A. Papathanasiou).

V jiných částech světa se otázka přetváření moderních importovaných vzorů v kontextu domácí tradice objevuje také, byť v různých podobách a v různých časových posloupnostech. Příkladem může být „hledání kořenů“ v Číně po Kulturní revoluci či obnovený zájem o poezii v klasických formách tamtéž na počátku 21. století.

Meziprostor, kulturní hybridita, míšenecké myšlení

Jinou reakcí na kulturně-evoluční představy prosazované spolu s modernitou je odmítnutí koncepce kulturní odlišnosti, zakládající druhořadost periferních oblastí. Místo toho se objevují termíny jako „meziprostor“ (entre-lugar, S. Santiago), hybridní kultura (in-between culture, Homi K. Bhabha) či míšenecké myšlení (pensée métisse, S. Gruzinski), překonávající dichotomii my/ti druzí.

Zajímavý fenomén představuje z tohoto pohledu mediteránní areál. Koncepci „in-between culture“ zde lze aplikovat na prostor ostrova Sicílie a satelitních ostrůvků, který představuje v mnoha ohledech (zeměpisně, historicky, politicky…) onen šev mezi více kulturami a světy: nejen mezi tradičním Severem a Jihem, Evropou a Afrikou, ale také mezi Východem – přítomnost Arabů, Řeků a Byzantinců ‒ a Západem – Normané, Anjouovci, Švábové, Habsburkové.

Jako příklad výrazu umělce vycházejícího z dimenze kultury „in-between“ lze uvést Luigiho Pirandella a jeho teorii humoru. Pirandellovo „procítění protikladu“, jež je předpokladem humoristického díla, lze vykládat právě jako překonání pouhého nazírání kontrastu a rozporu empatickým přístupem, kdy se „já“ klade na místo „druhého“. Italský termín pro nedorozumění „fraintentimento“ můžeme číst jako „mezi-porozumění“, jako nutnost přijmout proces tzv. negociace, vyjednávání, mezi kulturami, tradicemi, hledisky, privátními pravdami.  Z tohoto pohledu se nám jeví jako významné i prisma kulturního transferu, či jednoduše překladu mezi kulturami, který je pokaždé také dialogem mezi tradicí a modernitou.

Relativní modernita: fenomén migrace

Modernita spojená s hospodářskými cykly přinesla masovou migraci, která nově rozvířila a dále zrelativizovala vztah mezi tradičním a moderním.

Do Brazílie 20. století přicházejí ekonomičtí migranti z Evropy a ze Starého světa, kteří s sebou přinášejí kulturní i politickou tradici evropské modernity a stávají se tak modernizačními činiteli; současně však přicházejí také migranti z oblasti Středního Východu, pro něž je Brazílie moderní zemí euroatlantického kulturního okruhu, vůči níž je třeba hájit svou tradiční identitu.

Italský jih zažil masovou migraci (USA a Latinská Amerika, zejména Argentina) zejména v poslední třetině 19. století a na počátku století dvacátého. Za fašismu (20. a 30. léta) zase největší počet „osadníků“ odjížděl do nových afrických kolonií právě z Jihu. Nyní je italský Jih protagonistou uprchlické krize a kontakt k běženci je zde přímý a každodenní.  Téma exilu, azylu, diaspory se tak neustále promítá do zkušeností obyvatel a odtud to literatury, filmu.

Modernita vs. příslušnost k národu či kulturnímu regionu

Jedním z výsledků tlaku modernity na lokální tradice je regionalismus, který sám sebe chápe jako obhájce tradičních hodnot a tradičních společenství před „nivelizující modernitou“. Specifickým tématem se tak stává antinomie civilizace vs. barbarství (Domingo Faustino Sarmiento, Euclides da Cunha).

Regionalismus, který v řadě latinskoamerických případů zachycuje oblasti velikosti evropských států, se tak jeví jako „rub“ modernity a obhajuje právě ty hodnoty, které modernita ruší: lidskou vzájemnost, život v souladu s přírodou, tradici jako hlavní zdroj zkušenosti.

Specifičnost Sicílie, po sjednocení Itálie v roce 1861 vnímané jen jako zaostalý cíp světa v područí zkostnatělých tradic, ovlivnila italské spisovatele, kteří se zde narodili. Trauma z neuchopitelnosti vlastní identity, z neustálého střetu mezi tradicí a modernitou, z ambivalentního vztahu ke svým kořenům a rodnému ostrovu, jejž lze charakterizovat jako „nec tecum nec sine te vivere possum“ se zúročilo v jejich tvorbě: italský moderní román se totiž zrodil na „zaostalé a tradiční“ Sicílii a italská literatura 20. století byla dobyta a obsazena „regionálními“ autory z jižní periferie.

Návraty do minulosti jako cesta k budoucnosti

Vlastní evropská modernita sice vyrůstá z času dějin a z měřitelného (zpeněžitelného) času moderního světa a proti němu v literatuře staví subjektivní trvání (durée), na periferii moderního světa se však ve střetu s tradičními pospolitostmi stále znovu vrací podstatnější opozice, v níž na jedné straně stojí archaická, archetypová a antihistorická koncepce, tíhnoucí k cykličnosti a mytickému bezčasí, a na straně druhé koncepce moderní, pohegelovská, lineární.

Pod tlakem modernizace a globalizace se jednotlivé kultury obracejí ke svým tradicím, aby tu nalezly opěrné body, které jim pomohou uchovat si vlastní rozpoznatelnou identitu. Součástí této snahy je např. potřeba převyprávět svůj příběh jinak, nalézt v hloubi času řešení současných problémů či návrat k místním mýtům a domorodým jazykům.

Svébytným prostředkem vyjádření kultury a identity národa se pak stává sám jazyk, kterým jsou tyto příběhy vyprávěny: obrací se ke svým kořenům a nechá se prostupovat vlivy kultur, ze kterých vyrůstá. Otázka jazyka ve vazbě na vyjádření identity se pak stává ještě zajímavější v oblastech, kde proti sobě stojí „národní“ jazyk, jakožto sjednocující vehikl modernity, a dialekt, jenž je pro autory nástrojem vytváření kolektivní paměti. V souvislosti s kolektivní pamětí lze navázat na „představy společenství“ B. Andersona či tzv. „narrated communities“.

„Návrat“ ovšem může také mít podobu konstrukce, tradice, k níž se dané společenství vztahuje, může být vytvořena i s použitím převzatých cizích vzorů.

Pracovní program

Obecný rámec:

V první fázi se práce výzkumné skupiny bude ubírat po dvou liniích.

1) Vzhledem k různosti kulturních oblastí a témat se společné úsilí soustředí na workshopy, v jejichž vedení se budou střídat jednotliví členové skupiny, případně domácí i zahraniční hosté.

2) Druhá, paralelní linie bude rozšiřovat dosavadní spolupráci o nové aktéry a otázky spojené se zkoumaným tématem (příkladem může být konference Brasil 2017 pořádaná ve spolupráci s týmem „Tváří v tvář světu: Mezikulturní komunikace v čase a prostoru“, využitá k vytváření sítě českých brazilianistů a překračující tradiční rozdělení na filology, historiky, etnografy, ekonomy, politology atd.). Zvláštní pozornost bude věnována zefektivnění dosavadních institucionálních kontaktů, např. mezifakultních a meziuniverzitních smluv, spolupráci s diplomatickými sbory a ministerstvy nebo profesními organizacemi (příkladem může být 6. kolokvium Společnosti českých portugalistů, uvedené panelovou diskusí zástupců velvyslanectví Portugalska a Brazílie a Ministerstva zahraničních věcí ČR).

Po fázi mapování situace, rozšiřování obzorů a prohlubování spolupráce badatelský tým vytipuje společné tematické okruhy, které se posléze stanou východiskem další, konkrétnější součinnosti (kolokvia, konference, společné publikace dílčích textů i kolektivních monografií).

Bezprostřední výhled:

únor 2017: 6. kolokvium Společnosti českých portugalistů
29. 5. 2017: Brasil 2017
2. a 3. 5. 2017: „Taiwan Cinema and Cultural Dynamics“. Mezinárodní konference, u příležitosti 20. výročí založení Mezinárodního sinologického centra Chiang Ching-kuovy nadace
22.-23. září 2017: mezinárodní portugalistická konference „Exploring the Past, Understanding the Present, Shaping the Future“
září 2017: mezinárodní brazilianistický workshop Tradice a modernita na švu kultur
říjen 2017: mezinárodní workshop na téma kulturního transferu a překladu děl odkazujících k reáliím regionu (na příkladu sicilských autorů)
prosinec 2017: účast na konferenci ISSR

Personální složení

Stěžejní badatelé

  • Anna Housková (FF UK, garantka)
  • Šárka Grauová (ÚRS FF UK, vedoucí týmu, e-mail)
  • Alice Flemrová (ÚRS FF UK, vedoucí týmu)
  • Anežka Charvátová (ÚT FF UK)
  • Zuzana Kříhová (ÚBVA)
  • Šárka Masárová (UDV FF UK)
  • Petra Svobodová (FF UPOL)

Další členové týmu

Profesoři/docenti

  • Ivana Noble (ETF UK), Tim Noble (ETF UK)

Postdoktorští pracovníci

  • Chiara Mengozzi (CEFRES)

Zahraniční spolupracovníci

  • Doc. Yana Andreeva (Filologická fakulta Univerzity sv. Klimenta Ohridského, Sofie)
  • Prof. Silvia Contarini (Université Paris Ouest, Nanterre La Défence, Etudes romanes, directeur du Centre de Recherches Italiennes)
  • Prof. Jacqueline Penjon (brazilianistka, Paris III ‒ Sorbonne Nouvelle)
  • Dr. Alessandra Sorrentino, Ph.D. (Ludwig-Maximilians-Universität, Department of Romance Philology, Munich)
  • Dr. Aldo Nicosia, Ph.D (Università degli Studi di Bari, Dipartimento di lingue, lettere, arti e culture comparate)

Doktorandi

  • Alice Lukešová (ÚRS FF UK)
  • Hana Beková (SIAS FF UK)
  • Monika Červenková (ÚRS FFUK)
  • Tereza Sieglová (ÚRS FFUK)
  • František Kalenda (KOA FHS UK)

Další studenti

  • Jan Mrva (ÚRS FF UK)
Skrýt postranní panel